SMS soutěže o ceny
Historie Egypta patří mezi nejdelší souvislé historie sjednoceného státu. Nilské údolí vytváří přirozenou zeměpisnou oblast ohraničenou na východě a západě pouštěmi, na severu mořem a na jihu nilskými katarakty. Snaha ovlivnit nilské záplavy vedla v době 3 000 př. Kr. ke vzniku jednoho z prvních států na světě. Egypt je z turistického hlediska zemí nepřeberných možností. Písčité pláže, jež omývá Rudé a Středozemní moře, pyramidy, mumie, Sfinga, řeka Nil, Údolí králů, Káhira – to vše je Egypt. Stačí, když se rozhodnete, zda vás více láká kultura a poznání či relaxace u moře. Můžete samozřejmě také zvolit kombinaci obojího a poznat Egypt v celé jeho kráse. Návštěvy Egypta určitě nebudete litovat. Jedinou řekou Egypta je Nil. Na Nilu byla v roce 1970 postavena Asuánská přehrada. Je 111 metrů vysoká, má rozlohu 5000 km², dlouhá je 500 km (zasahuje až do Súdánu), hloubka dosahuje 95 metrů a objem zadržené vody je 130 mld m³. Na severu Nil tvoří deltu o rozloze 24 000 km². Na pobřeží ji tvoří několik velkých lagun, oddělených kosami, na západě i východě delty je několik velkých jezer, z nichž největší jsou Majrút, Edku, Burullus (1900 km²) a Manzala (2400 km²).
Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrze Suezský průplav. 18. prosince 1914 prohlásila Velká Británie Egypt svým protektorátem. Dosavadní chediv Abbás II. Hilmí byl sesazen a nahrazen sultánem Husajnem Kámilem. Po jeho smrti roku 1917 se sultánem stal Ismáíla Ahmad Fu´ád. Britové zatížili egyptské obyvatelstvo nucenými pracemi pro budování komunikací a vodovodů s velkými ztrátami na lidských životech.[3] Omezení dovozu zboží podnítilo rozvoj egyptského lehkého průmyslu. Jádro mnohých dovolených v Egyptě většinou spočívá v návštěvách starověkých pokladů, ať už jde o pyramidy nebo skvostné chrámy, stále více lidí v Egyptě využívá i dalších vábivých atrakcích. Za všechny jmenujme např. zájezdy zaměřené na potápěním se mezi neporušenými korály Rudého moře, na cestování po skvostné severoafrické přírodě, romantickou plavbu po Nilu nebo na hraní golfu.
Země leží ve směru poledníků. Znamená to, že počasí v Tunisku může být velice kolísavé s velkými výraznými rozdíly teplot mezi nocí a dnem. Na severu jsou změny v teplotách méně drastické než na jihu, kde se rozkládá Sahara. Tam se teploty přes den mohou vyšplhat až ke 40°C a noční se blížit k bodu mrazu nebo jej i překročit.
Naleznete v nich jak starobylé čtvrti plné zajímavých staveb, opevněných klášterů, pevností, mešit nebo starověkých hradeb, ale také moderní turistická střediska s obchody, restauracemi, luxusními hotely nebo rybími trhy. V těchto městech budete mít výbornou příležitost poznat zvyky tamních obyvatel a poznat všechny skupiny a vrstvy tuniské populace.
Počasí v Tunisku je ovlivňováno dvěmi protichůdnými klimaty. Sever ovládá subtropické pásmo, zato na jihu kontinentální, tropické a suché. Sever Tuniska se vyznačuje teplými léty a dlouhými mírnými zimami. Při přesunu směrem na jihu pomalu začíná znát změna klimatu, protože přechází do suššího a teplejšího počasí, které je pro Tunisko tak obvyklé. Oficiálním jazyk Tuniska je arabština a francouzština. Oba jazyky jsou oficiální jazyky školství v Tunisku. Každý žák se začíná učit od 1. třídy arabsky a francouzsky. Angličtinu se Tunisané učí až od střední školy. Francouzština se používá převážně v obchodním a hospodářském styku. Arabština se většinou používá ve věcech duchovních a kulturních. Zajímavostí je, a málokdo o této skutečnosti něco napsal nebo zveřejnil, že Tunisané v běžném styku mezi sebou mluví "tunisky" a nikoliv jak se všude laicky píše, že mluví arabsky či francouzsky. V Tunisku operuje 5 leteckých společnosti a to Tunisair, Nouvelair, Karthago airlines, Tunis Avia a Tuninter.
V polovině 19. století vzniká realismus, jehož hlavními představiteli jsou Courbet a barbizonská škola. V moderním umění je velmi důležitá francouzská secese (Art nouveau) a to hlavně v architektuře (vchody metra v Paříži, Guimard). Vzniká mnoho malířských směru v čele s impresionismem (Manet, Renoir, Monet, Pissarro, Sisley), proti kterému se v roce 1880 postavil Cézanne se svým osobitým stylem. Malíř Gauguin dále rozvíjel malbu s důrazem na plošnost a jasné ohraničení jednotlivých barevný polí. Tento styl byl dále rozvíjen skupinou Nabis a fauvisty (Fauves, Matisse, Derain, Vlaminck). V sochařstvý vyniká Rodin (hra světla) a Maillol (ženský akt). Rok 1907 se nese v duchu založení kubismu Picassem, Braquem a Grisem (kubismus převádí předměty na geometrické prvky). Dalšími směry této doby jsou dadaismus a surrealismus (inspirace psychoanalýzou S. Freuda, hl. otázky nevědomí) v čele s Duchampem, Ernstem, Dalím.
Francie se skládá z 26 regionů. Ty jsou dále děleny do 100 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 22 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine), z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylé čtyři jsou tvořeny vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako Zámořské departmenty a regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka D.R.O.M.).
S nástupem renesance ztrácí Francie výsadní postavení nejen v oblasti umění. Typické je přejímání vzorů z Itálie. Gotika se dále drží pouze v Burgundsku jako pozdní gotika. Nejvýznamnějším uměleckým skvostem této doby je zřejmě zámek Fontainebleau, kde se projevil vliv pozdní renesance a manýrismu. Inspiraci malbami, sochami a dekoracemi můžeme spatřit v Antverpách, Bruselu i v Praze. V oblasti architektury jsou dále známé zámky na řece Loiře (Blois, Chambord, zámek Fountain u Paříže a Lucemburský palác v Paříži). Během rozvoje baroka v 17. století se díky podpoře francouzských králů dostává do Francie řada umělců, kteří tvoří opět model umění pro celou Evropu. Tento standard si Francie udržela až do pozdního 18. století. Počátkem 18. století vzniká klasicismus, který v podstatě vychází z francouzské kultury. Typickými zástupci jsou malíři J. L. David, Gérard, Ingres, dále pak Delacroix, Géricault a později i Daumier, jejichž dílo dalo impulz ke vzniku moderního umění.
Francie (francouzsky La France), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française) je demokratický stát, jehož většina území (někdy označovaná jako Metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě. Součástí Francouzské republiky jsou také zámořské departementy a zámořská území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají L'Hexagone (šestiúhelník).
Itálie vznikla roku 1861 spojením států na poloostrově. Po první světové válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benitem Mussolinim. Během druhé světové války se Itálie přidala na stranu hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO. Itálie vznikla roku 1861 spojením států na poloostrově. Po první světové válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benitem Mussolinim. Během druhé světové války se Itálie přidala na stranu hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO.
Území státu se člení na 20 krajů (regione) a ty dále na 109 okresů/provincií (provincia) a dále na obce, které jsou seskupeny v oblasti pod jednu větší zvanou comune. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament, který tvoří Poslanecká sněmovna a Senát. Ústava je kontrolována Ústavním soudem. Prezident je volen parlamentem a krajskými sbory. Voliči volí své zástupce do senátu, parlamentu a regionálních rad. V Itálii má největší podíl katolické obyvatelstvo (85-90%). Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Němec Benedikt XVI.). Ostatní obyvatelé jsou většinou ateisté a jen malá část tvořená především přistěhovalci vyznává islám. Převažující národnost je italská (94%), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománců u východních hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Němců na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka.
Anglie zahrnuje centrální a jižní dvě třetiny ostrova Velká Británie a několik přilehlých ostrovů, z nichž největší je ostrov Wight. Na severu hraničí se Skotskem, na západě s Walesem. Je blíž kontinentální Evropě než kterákoliv jiná část Británie. Od Francie ji odděluje jen 38 km široká mořská úžina. Velkou část střední Anglie tvoří zvlněná rovina, zatímco hranici se Severním mořem na východě představuje plochá nížina. Na hustě zalidněném jihovýchodě se nad úrodnými oblastmi zemědělské půdy tyčí nízké pahorkatiny z křídy zvané Downs. Na jihozápadě země se rozprostírají rozlehlé plochy mokřin pokryté vřesovišti. Vlny Atlantského oceánu bičují skaliska rozeklaného jihozápadního poloostrova Cornwallu. Velkou Británii (resp. celé království) lemují různé typy pobřeží. Nejčastěji se jedná o oblázkové pláže či vysoké svislé útesy (např. vápencové útesy u přístavu Dover nebo Seven Sisters na jihovýchodním pobřeží ostrova).
Velkou část střední Anglie tvoří zvlněná rovina, zatímco hranici se Severním mořem na východě představuje plochá nížina. Na hustě zalidněném jihovýchodě se nad úrodnými oblastmi zemědělské půdy tyčí nízké pahorkatiny z křídy zvané Downs. Na jihozápadě země se rozprostírají rozlehlé plochy mokřin pokryté vřesovišti. Vlny Atlantského oceánu bičují skaliska rozeklaného jihozápadního poloostrova Cornwallu. Velkou Británii (resp. celé království) lemují různé typy pobřeží. Nejčastěji se jedná o oblázkové pláže či vysoké svislé útesy (např. vápencové útesy u přístavu Dover nebo Seven Sisters na jihovýchodním pobřeží ostrova). Spojené království je ohraničeno Atlantským oceánem, resp. jeho lokálními částmi, tedy Severním mořem, Lamanšským průlivem, Keltským mořem, Průlivem svatého Jiří a Irským mořem. S kontinentální Evropou je spojeno Eurotunelem.
10 největších měst: Madrid (3 232 463 obyvatel), Barcelona (1 595 110), Valencia (797 654), Sevilla (699 145), Zaragoza (654 390), Málaga (561 250), Murcia (422 861), Palma de Mallorca (413 781), Las Palmas de Gran Canaria (377 203), Bilbao (353 168).
Kanárské ostrovy: subtropické počasí, s příjemnými teplotami (18 °C až 24 °C) po celý rok. Teplotní rekordy: Santa Cruz de Tenerife 42.6 °C. Nejnižší teploty: Santa Cruz de Tenerife 8.1 °C.
Z nových dobyvatelů byli nejúspěšnější germánští Vizigóti a Svébové, kteří na poloostrově vytvořili stabilní království, od sklonku 6. století sjednocené v jeden celek pod vládou vizigótských králů v Toledu (viz Vizigótská říše). Původní germánská elita se brzy romanizovala a spolu se starou elitou hispanořímskou vytvořila novou vedoucí vrstvu země. Ruku v ruce s tím došlo i k unifikaci náboženské, když král Rekkared I. přestoupil se svými šlechtici ke katolicismu a vzdal se tradičního germánského ariánství. Přesto ve vizigótském království působily odstředivé síly, navenek se projevující častými boji o trůn. Tohoto oslabení ústřední vlády využila arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijád a v osmidenní bitvě porazila vizigótské vojsko roku 711 u Jérez de la Frontera. Na příštích několik staletí ovládli většinu Pyrenejského poloostrova muslimové.
Nejvyšší horou je Pico de Teide (3720 m) na ostrově Tenerife, jedna z největších sopek světa. Na pevninském Španělsku náleží prvenství hoře Mulhacén (3478 m) u Granady, následuje Pico de Aneto (3404 m), nejvyšší vrcholek Pyrenejí.
Chorvatsko (starší název Charvátsko, chorvatsky Hrvatska) je nástupnický stát bývalé Jugoslávie, který se geograficky nachází na pomezí střední a jihovýchodní Evropy. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Hlavním městem je Záhřeb.
Roku 1929 se Království SHS přejmenovalo na Království Jugoslávie. V rámci královské Jugoslávie získalo roku 1939 Chorvatsko jistou autonomii vytvořením Chorvatské bánoviny. Po faktické likvidaci Jugoslávie nacistickým Německem 1941 vyhlásili chorvatští ustašovci Nezávislý stát Chorvatsko, obsahující větší část chorvatských zemí a rovněž Bosnu a Hercegovinu. V poválečném období je Chorvatsko Lidovou (1945-1963), resp. Socialistickou (1963-1990) republikou v rámci Federativní lidové, resp. Socialistické federativní republiky Jugoslávie.
Podle sčítání lidu z roku 2001 v Chorvatsku žije 4 437 460 obyvatel, z nichž je 2 301 560 žen a 2 135 900 mužů. Průměrný věk je 39,3 (muži 37,5, ženy 41,0). Průměrná délka života je 75 let, gramotných je 98.5% obyvatel. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva: 0,40 % v roce 1992 (z 0,82 % v r. 1948).
Chorvatsko je republikou v čele s prezidentem. Výkonnou moc zastávají prezident (volen na 5 let), předseda vlády, Rada ministrů (vláda); zákonodárnou moc: jednokomorový parlament (Sabor – 100-160 poslanců, 4leté volební období).
Řecko je tržně orientovaná ekonomika se silným veřejným sektorem. Cestovní ruch je velmi důležitý, poskytuje vysokou část HDP a příjmy ze směnárenství. Řecko také platí za světového hráče v oblasti lodní přepravy (první v kategorii počtu vlastněných lodí a třetí v počtu lodí registrovaných na vlajku). Řecko je předním příjemcem pomoci Evropské unie (rovnající se 2,4 % jeho HDP). Vývoz vyráběného zboží včetně telefonního vybavení a softwaru, potravin a paliv zodpovídá za velkou část zbytku řeckých příjmů.
Vojensky Řecko sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l., přesto v mnoha směrech si spíše řecká kultura podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středomoří. Když se říše rozdělila na Východořímskou, známá později jako Byzanc, a Západořímskou, východní část říše se soustředila okolo Konstatinopole (tehdy známé jako Byzantium), zůstala v jádru řecká, zahrnujíc samotné Řecko. Od 4. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až se Konstantinopol 29. května 1453 ocitla pod nadvládou Osmanské říše. Stalo se tak tím, že padl poslední císař z dynastie Paleiologů, Konstantin XI. Zbytek Řecka byl postupně podmaňován Osmany během 15. století.
Řecká parlamentní politika je založena na principu “dedilomeni” – prohlášené důvěře parlamentu a premiérovi a jejich administrativě. To znamená, že prezident republiky je vázán jmenovat premiérem osobu, která bude schválena většinou členů parlamentu (tj. 151 hlasy). Se současným volebním systémem je zvolen za premiéra ten, kdo je to vůdce strany která získala většinu hlasu v parlamentních volbách. Administrativa může kdykoliv požadovat “volbu důvěry”; naopak určitý počet členů parlamentu může požadovat uskutečnění “volby nedůvěry”. Obě se vyskytují vzácně s většinou předvídatelnými výsledky, jelikož volby za stranickou linií se uskutečňují velmi zřídka.
Systém milletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky tím, že izoloval různé lidi uvnitř Osmanské říše s jiným vyznáním. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin a ostrovů) zachovat si jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přestože tehdy se této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až po osvobození). Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné míry krypto-křesťané (řečtí muslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), aby se vyhnuli vysokému zdanění. Řekové, kteří konvertovali k Islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Nebyli zde žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli ve utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit.